Amatérská divadelní asociace

Naši kamarádi

Ota Smrček

(14. 4. 2012)

Odešel Ota Smrček

Řady Amatérských divadelníků v dubnu bohužel opustil ve věku nedožitých 65 let uznávaný odborník a zapálený kumštýř, PhDr. Otto Smrček, CSc. Byl známým ochotnickým umělcem a činovníkem nejen v Praze, ale působil v této oblasti i na celostátní úrovni. Mezi mnoha lidmi, kteří ho znali, si však jen málokdo uvědomoval jeho obrovský záběr jak profesní, tak umělecký.

Narodil se v roce 1947 v Praze, vystudoval strojní průmyslovku, dále obory český jazyk a literatura a dějiny na Filozofické fakultě UK, absolvoval několik dlouhodobých režijních kurzů. Pracoval mimo jiné jako vědecký pracovník, redaktor a ředitel muzea.

K hraní divadla si přičichl - stejně jako většina z nás na základní škole, první kontakt s amatérským divadlem navázal pak v Chotěboři, kde ho místní soubor s dlouholetou tradicí přizval napřed jako muzikanta do jedné z inscenací. V souboru Schod pak působil jako dramaturg, hrál i např. pana Franze ve výborné inscenaci Lucerny, která jen shodou nepříznivých okolností nebyla na Hronově. Začal se zde věnovat i dramatické tvorbě.

Napsal řadu divadelních her a překládal zejména ruské autory, složil písně k několika inscenacím.

V polovině 80. let se přestěhoval zpět do Prahy a zde založil soubor Refektář, nejdříve v Historickém ústavu AV ČR, který v té době sídlil v klášterním komplexu v Emauzích (odtud název souboru), později se působištěm souboru stal Sokol Jinonice v Praze 5. Soubor, jemuž byl Ota vedoucím a režisérem, se stal základní školou herecké práce pro mnoho nadšenců, kteří si chtěli vyzkoušet první krůčky po jevišti. A Ota s trpělivosti sobě vlastní je provázel základními kroky.

Na počátku 90. let založil Ota Smrček spolu s několika dalšími divadelníky Amatérskou divadelní asociaci, která dodnes sdružuje řadu souborů. Díky ADA byla v Praze zachována krajská pražská přehlídka amatérského divadla. Ota pracoval jako ředitel a lektor její Dramatické školy. Byl členem odborné rady Artama pro amatérské divadlo.

Dlouholeté zkušenosti Otu přivedly i k hodnotitelské činnosti, působil jako lektor řady přehlídek, z nichž některé sám zakládal nebo se na jejich vzniku podílel – např. POPAD, Chudé divadlo, Jinonická sonáta, Kaškova Zbraslav. Významnou měrou se podílel na obnovení přehlídky sokolských divadelních souborů.

V souboru Refektář Sokola Jinonice jsem také dvakrát hostoval a na svou kůži jsem se přesvědčil, že byl režisérem velmi pečlivým a náročným, vždy perfektně připraveným, se zcela jasnou uměleckou vizí.

Téměř od založení přehlídky Karlínské jeviště působil v řadách jejího lektorského sboru a sbíral tam uznání ze strany zúčastněných souborů nejen pro vysokou erudovanost svých hodnotitelských výroků, ale také pro milý a laskavý přístup, který vždy odrážel hluboké pochopení podmínek, v nichž amatérské ansámbly pracují. Jeho jméno od podzimu 2012 nese ocenění za nejlepší režii přehlídky

Ota nám bude moc chybět.

Milan Špale

  

Vladimír Veselý

(30. 11. 2009)

Karlínské jeviště bez Vladimíra Veslého

Stalo se bohužel to, co jsme při podzimní části 12. ročníku Karlínského jeviště sice tušili, jen jsme nevěřili, že to přijde tak brzy a nechtěli jsme si to připustit. Ještě během přehlídky jsme my, organizátoři s Vladimírem telefonicky hovořili, informovali jsme ho o jejím zdárném průběhu. Bohužel to bylo už naposledy. PhDr. Vladimír Veselý podlehl zákeřné chorobě 30. listopadu 2009.

Narodil se v roce 1934. Vystudoval andragogiku a sociologii kultury, studoval i filmovou režii. Získal doktorát z psychologie. Po studiích se většinou věnoval pedagogickým profesím, mimo jiné jako vychovatel v dětském domově, mnoho let jako metodik domů dětí a mládeže v oblasti mimoškolní výchovy a v závěru své dlouhé kariéry i jako školní psycholog.

Divadlu se věnoval od svých 11 let, od 16 let i režijně. V roce 1974 založil amatérský soubor Divadlo a život a režíroval v něm většinu dosavadních inscenací, z nichž některé byly oceněny na divadelních přehlídkách. Ve všech uvedených hrách také účinkoval jako herec především komediálních, ale i vážných rolí a jeho výkony v některých z nich byly na těchto přehlídkách rovněž oceněny. Působil jako lektor různých divadelních přehlídek a byl členem řídících orgánů Amatérské divadelní asociace.

Jako vedoucí prvního a dlouho i jediného divadelního souboru v karlínském DDM se zasloužil o vybudování a vybavení zdejšího divadelního sálu, stejně jako o jeho modernizaci po prvním ročníku přehlídky Karlínské jeviště, kterou zde založil.

Takže nadále budeme muset Karlínské jeviště připravovat sami, bez jejího duchovního otce. A jak jsme slíbili nad Vladimírovou rakví, přehlídka nadále ponese jeho jméno. Po zakladateli přehlídky jsme se rozhodli pojmenovat i její hlavní ocenění - za nejlepší představení té které části Karlínského jeviště.

Vladimíre, strávili jsme spolu i s našimi přáteli mnoho času nádhernými a užitečnými debatami o životě a divadle. Třeba v tom někdy budeme - tam nahoře - pokračovat…

Milan Špale

 

 Zbyněk Beran

(3. 7. 1979 –4. 7. 2003) 

zbynda1.jpg Náš kamarád Zbyněk Beran byl zakladatelem, vedoucím, hercem a režisérem našeho souboru DS Rachtámiblatník Praha (ZUŠ Taussigova). Od okamžiku, kdy začal navštěvovat literárně-dramatický obor v ZUŠ Taussigova (1996) pod vedením paní učitelky Heleny Kostečkové, stalo se pro něho divadlo velkou láskou. Začal se mu naplno věnovat, a to především (ale nejen) divadlu pro děti. Podle jeho vlastních slov „není nic krásnějšího než rozzářené dětské oči“. To byl pro něho důvod, proč pokračovat i ve chvílích únavy a pochybností.

Jeho první hereckou příležitostí byla v roce 1997 role letce v „Malém princovi“ (Antoine de Saint-Exupéry). V témž roce nastudoval roli Joba ve hře „Náhlé neštěstí“ (Daniela Fischerová). Tato role byla jednou z jeho nejtěžších a nejkrásnějších. Jako spoluautor a herec se podílel v roce 1999 na představení „Něco dost divného“ (Petr Pecha). Bylo to představení složené z humorných situací na téma „co by, kdyby“. V této hře ztvárnil několik postav a vyměnil několik převleků, včetně ženského. Další představení, na kterém se podílel nejen jako herec, ale už i jako režisér, byla pohádka „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ (Božena Němcová; premiéra v červnu 2000). Toto představení nazkoušeli členové souboru ještě jako žáci ZUŠ Taussigova. S tímto představením soubor vystupoval i poté, co byl zaregistrován jako občanské sdružení, a shlédlo ho okolo 1 700 dětí. S touto pohádkou se soubor účastnil soutěže POPAD 2001 a následně celostátní přehlídky amatérských divadelních souborů POPELKA 2001. Na Popelce získal Zbyněk cenu za herecký výkon v roli princova přítele Jiříka.
zbynda2.jpg
Další pohádkou byl „Pták Ohnivák“ (K. J. Erben/Jindřiška Netrestová; premiéra v červnu 2002; režie Zbyněk Beran). Představení shlédlo okolo 1 600 dětí. V této pohádce ztvárnil roli prince Radovana. V soutěži POPAD 2003 se toto představení umístilo na třetím místě a Zbyněk získal cenu za režii, z čehož měl velkou radost.

Mezi poslední dvě představení patřila pohádka Vlastimila Nováka a Stanislava Oubrama „O mlynáři Jankovi a Cecilce ze zámku“ (premiéra v červnu 2003; režie Zbyněk Beran). Zde ztvárnil roli barona Filigriniho. Bohužel, tuto roli si mohl zahrát pouze dvakrát.

Posledním představením byla hra Normana Robbinse „Hrobka s vyhlídkou“ (premiéra v červnu 2003; režie Zbyněk Beran). V této černé detektivní komedii vytvořil roli Peregrina Pottera, spisovatele ženských románů. Premiéra, která se konala dne 30. 6. 2003 měla velký úspěch. Nikdo v té chvíli radosti a uvolnění netušil, jak málo času Zbyňkovi zbývá. Den po jeho 24. narozeninách, dne 4. 7. 2003, se stala tragická dopravní nehoda, při které zahynul na místě spolujezdce. Odešel nečekaně, ve chvíli štěstí a plánů do budoucna. Nejen těch divadelních.

Pro mnohé z nás to byl dlouholetý kamarád (pro některé už od dětství) a i ti, kteří neměli to štěstí, aby s ním mohli strávit více času, na něho nikdy nezapomenou. Byl to člověk, který dokázal lidi spojovat a dělat jim radost.

Zbynďo, máme Tě rádi a budeme pokračovat dál. Víme, že bys to tak chtěl. Nikdy na Tebe nezapomeneme. Tvoji kamarádi.

 

František Mikeš

(30. 6. 1927–14. 10. 2003) 

mikesfrantisek1.jpgFrantišek Mikeš odešel dne 14. října 2003 ve věku 76 let do nenávratna a s ním odešel i kus novodobé historie pražského, ale nejen pražského amatérského divadla. Profesí vysokoškolsky vzdělaný kameraman a filmový režisér věnoval vedle výkonu svého povolání (mimo jiné v Krátkém filmu, v České televizi a ve studiu Anima) po celá desetiletí velkou část svého volného času, kterého nebylo zase tak mnoho, amatérskému divadlu, ač se také aktivně podílel na práci Českého svazu pro film a video, kde působil jako lektor v kurzech, na přehlídkách a autor příruček pro začínající videoamatéry.

Od jejího ustavení na začátku roku 1990 se začal podílet na činnosti právě tehdy vznikající Amatérské divadelní asociace. Stal se jejím místopředsedou a už od počátku jí dával k dispozici nejen své dlouholeté zkušenosti, ale postupem času i stále více své energie, když u některých kolegů počáteční, někdy i příliš “radikální“ nadšení pro spolkovou činnost začalo vyprchávat a bylo třeba je nahradit všednodenní prací. Fakt, že už na druhé valné hromadě byl zvolen předsedou ADA, jen potvrdil faktický stav věcí. Předsedou ADA byl František Mikeš dlouhých jedenáct let, hodiny, které věnoval této organizaci, s ubíhajícími roky začaly v součtu dávat dny, týdny a měsíce. A k tomu členství v odborné radě ARTAMA, ve festivalovém výboru Jiráskova Hronova, v grantové komisi MK, v kulturní komisi MČ Praha 5...

mikesfrantisek2.jpgFrantišek Mikeš stál u zrodu dnes už tradičních pražských přehlídek POPAD, Kaškova Zbraslav, Chudé divadlo. „Já to divadlo vlastně nemám rád,“ říkával, když se práce dařila a když začalo hrozit, že mu po skončení úspěšné akce někdo začne děkovat za to, že dělal nejen ředitele přehlídky, zásobovacího referenta, oficiálního lektora přehlídky (nebo neoficiálního na požádání souborů), kameramana, „taxikáře“ pro lektory a bůhvíco ještě jiného, co bylo právě potřeba. A podobně reagoval, když se v rámci „studia ADA“ podařilo nastudovat za účasti několika souborů představení, na jehož přípravě se podílel nejen režijně, ale především jako vůdčí duch celého „podniku“.

Přes generační rozdíl, a možná právě proto, zůstával František Mikeš pro mladší členy vedení ADA i členy "řadové" vždy autoritou. A když se před dvěma roky rozhodl nekandidovat už na funkci předsedy ADA, bylo to pro nás skoro nemyslitelné, ale nenechal se už přesvědčit jako dříve... Valná hromada mu udělila čestné členství s přáním, aby se dále podílel na vedení ADA. To přislíbil a plnil měrou víc než vrchovatou až do léta letošního roku, kdy začal mít zdravotní potíže.

mikesfrantisek3.jpgFrantišek Mikeš byl člověk velmi činorodý, velmi pracovitý, nebál se ani fyzické práce (při přípravě představení působil například i jako zručný truhlář); amatérskému divadlu odevzdal značnou část svého života a energie, nejen divadelnímu souboru Máj, který založil a vedl téměř čtyři desítky let, ale i mnohým jiným souborům i jednotlivcům, jimž pomohl radou i pomocnou rukou. K hercům, které režíroval, se choval jako ke svým nejlepším přátelům, a oni se také jeho přáteli rádi stávali a patřičně si toho považovali a poděkovali mu alespoň dodatečně svou hojnou účastí na posledním, smutném rozloučení.

Nebudu příliš přehánět, když řeknu, že František Mikeš byl v tom nejlepším slova smyslu patriarchou ADA s přirozenou autoritou danou jeho znalostmi i laskavým přístupem k lidem. V jeho osobnosti nám odešel i znamenitý divák. Jeho zvláštní, vstřícný a chápavý úsměv, s nímž sledoval jevištní úsilí i těch divadelně nejméně zkušených adeptů divadla, svědčil o tom, že se dokázal rozpomenout i na své první, neumělé a trémou spoutané nesmělé krůčky na pankráckých prknech, která znamenala svět. A jeho přítomnost na akcích ADA nám dodávala jistotu, že akce dopadne zdárně.

Františku, chybíš nám! Kéž bychom i my dokázali „nemít to divadlo vlastně rádi“ tak jako Ty!

Ota Smrček
předseda ADA

Ing. Zdeněk Šiller

místopředseda ADA
(1. 3. 1954–6. 1. 1995)

siller1.jpgZdeněk Šiller pocházel z Prahy, kde se narodil 3. března 1954 a kde vystudoval střední ekonomickou školu a Vysokou školu ekonomickou. Jeho úspěšná pracovní kariéra byla spojena s podnikem zahraničního obchodu Kovo, kde zastával významnou manažerskou funkci.

Amatérskému divadlu se začal soustavně věnovat v r. 1986 v souboru Studio R v divadélku Radar v Holešovicích. Zde v témže roce debutoval jako herec ve hře Milana Kostínka "Jarmareční epopej". Významně herecky i organizačně přispěl ke vzniku nejúspěšnější inscenace souboru "Jedna třistasedmnáctina" o životě básníka V. Chlebnikova.

Po r. 1989, kdy se studio R začalo jako řada ostatních souborů potýkat s existenčními starostmi, si zahrál ještě krále Ubu ve hře "Ubu v Čechách". V r. 1990 se stal členem a oporou souboru Refektář a v následujícím roce byl protagonistou v aktovkách Arkadije Averčenka "Lovec žen", "Klíč" a "Drama v domě Bukinových". Jeho životní, nejúspěšnější, a zároveň bohužel poslední rolí byla postava "Diplomata" ve stejnojmenné aktovce podle A. P. Čechova (součást inscenace z Čechovových aktovek "Ech, dobře se žije na Rusi", inscenovalo v r. 1993 Studio ADA).

siller2.jpgV r. 1990 se Zdeněk podílel na založení Amatérské divadelní asociace a byl na její ustavující valné hromadě zvolen do správní rady, v níž pak obětavě pracoval nehledě na svůj volný čas a zdravotní potíže až do své předčasné smrti, od r. 1991 jako místopředseda. Jmenovitě je třeba připomenout jeho podíl na uspořádání divadelní pouti na Kampě v r. 1990, na založení Fondu amatérského divadla, na přípravě pražských divadelních přehlídek, na vydávání materiálů ADA, zejména Novin ADA (zajišťoval tisk).

Při svém poměrně nepoetickém zaměstnání dokázal Zdeněk v divadle a o divadle nádherně snít. Svůj vztah k divadlu prohluboval, vzdělával se v dramaturgickém semináři vedeném paní Jarmilou Černíkovou-Drobnou a nakonec přikročil k vlastní dramatické tvorbě, z níž se zrodila aktovka "Ofélie", inscenovaná bohužel až po jeho smrti.

Až do své předčasné smrti byl Zdeněk jedním z tahounů ve vedení ADA. Jeho práce pro Amatérskou divadelní asociaci byla valnou hromadou ADA oceněna udělením čestného členství in memoriam.

Víme, že je to velmi málo, Zdeňku, ale jinak Ti už za všechno poděkovat nemůžeme. Tvůj nevyčerpatelný entuziasmus nám dodnes citelně chybí.

ADA & DS Refektář

Home